Beretová: Vytěsňování smrti vede k nesvobodě. Brání nám přijímat realitu - Seznam Zprávy (2024)

Rozhovor si také můžete poslechnout vaudioverzi.

Ve vysněném projektu režiséra Viktora Tauše hraje dospělou Amerikánku, která se zpětně ohlíží za svým vyrůstáním vdětském domově avýchovném ústavu iporevoluční závratí znově nabyté svobody. Diváci teď ale Pavlu Beretovou mohou vidět také ve filmu Rok vdovy režisérky Veroniky Liškové, kde se coby hlavní hrdinka pro změnu konfrontuje se ztrátou partnera.

Vrozhovoru pro Seznam Zprávy se herečka mimo jiné zamýšlí nad tím, proč je smrt vzápadní společnosti takovým tabu. „Nerada bych ale budila dojem, že jsem na něco zásadního přišla ateď ostatním rozdávám moudra,“ usmívá se.

Slyšel jsem, že vás na herecké profesi nejvíc znervózňují rozhovory snovináři aslavnostní premiéry. Jak tohle povinné mediální kolečko zvládáte teď, když hrajete hlavní roli hned ve dvou filmech otěžkých, bolavých tématech– vAmerikánce aRoku vdovy?

Teď jste uhodil hřebíček na hlavičku. Přiznám se, že tohle kolečko absolvuju úplně poprvé. Zatím se mi zněj vždycky podařilo nějak vykličkovat. Opravdu nejsem typ člověka, který by se vmediálním prostoru uměl svobodně pohybovat. Amerikánka aRok vdovy jsou ale projekty, na kterých mi opravdu záleží. Oba se zabývají sociálními tématy, okterých je potřeba mluvit. Proto jsem se tomu tentokrát odevzdala. Aprotože jsem rozhovory dlouhodobě tolik nedávala, hodně novinářů si teď řeklo: „Aha, ona má otevřeno, tak jdeme!“

Tím, že jsem se na mediální výstupy připravila arozhodla se jim vyjít vstříc, nějak to zvládám. Pořád se to za pochodu učím anajdou se situace, které mi jsou vyloženě nepříjemné. Momentálně ale většinou dostávám otázky na filmy, za nimiž si stojím, atémata, která mám odžitá, takže se vtom cítím poměrně komfortně anení to myslím jen mlácení prázdné slámy.

To rád slyším. Začněme Amerikánkou, filmem, který se vmnoha ohledech liší od zbytku současné české kinematografie. Namísto doslovného vyprávění staví na surreálných obrazech, do popředí nestaví hvězdné tváře, ale dětské neherce. Bylo výjimečným zážitkem isamotné natáčení?

Ano, od běžného natáčení se lišilo snad úplně ve všem. Podobu filmové Amerikánky hodně udávaly samy děti, což se začalo ukazovat už ve chvíli, kdy jsme je poprvé vzali na přípravný workshop. Režisér Viktor Tauš mě nejdřív přizval na kamerové zkoušky, abych mu tam sdětmi pomohla, aby se dokázaly uvolnit acítily se před kamerou dobře. Když Viktor viděl, jak mi to snimi jde, navrhl mi, jestli bych je nechtěla vést. Po chvíli váhání jsem souhlasila azároveň jsem nadhodila, že bychom namísto klasického castingu mohli uspořádat spíš víkendový kurz, na kterém bych sdětmi pracovala aViktor by si znich na základě toho mohl vybrat. Už tehdy jsme si uvědomili, že pokud chceme dětem opravdu naslouchat adát jim prostor, nemůžeme mít nic pevného.

Takže jste se na tom filmu nepodílela jen čistě jako herečka…

Amerikánka pro mě neobnášela ani tak práci na roli, jako spíš práci na celém projektu ahlavně práci sdětmi. Právě ta pro mě byla nejnáročnější azároveň nejzajímavější, do té jsem vložila nejvíc lásky. Když potom přišla řada na scény, ve kterých sama hraju, tak jsme si sViktorem řekli, že už nemáme co řešit, protože už všechno vím. Spředstavitelkami mladších Amerikánek– Klárkou Kitto aJulií Šoucovou– jsem byla téměř ukaždé jejich scény, takže se celý příběh přirozeně tvořil ive mně. Stejně tak mě ovlivnily skutečné osudy dětí zdětských domovů, které jsem si vyslechla.

Děti svámi koučovala také vaše kolegyně Lucie Žáčková, která ve filmu ztvárnila mámu Amerikánky. Herecké techniky jste je přitom neučily. Oco vám tedy během workshopů šlo?

Hodně jsme vycházely zprincipů psychosomatického dialogu, snimiž mám zkušenost díky kurzu, který jsem absolvovala. Jde ometodu, která je založená hlavně na bezpečném prostoru aláskyplné nesoudící pozornosti. Naším cílem bylo, aby děti byly autentické, ať už dělaly cokoli. Aby nebyly tlačené do něčeho, co se jim nelíbí, včem se necítí samy sebou. SViktorem jsme jim samozřejmě dávali připomínky avystavovali jsme je řadě nekomfortních situací. Nebo jsme je učili, jak se postavit na odpor, což je ve filmu důležité. Zároveň jsme jim ale neříkali, jak mají odpor nebo jakékoli jiné emoce správně vypadat. Naopak nás zajímalo, jak je projevují samy děti.

Většina dětí údajně ani nedostala scénář…

Klárka Kitto, která hraje malou Amerikánku, by se bez pevného scénáře pochopitelně neobešla. Jinak jsme ale skutečně spíš navozovali situace, na které děti měly reagovat. Příběh Amerikánky je plný traumat, proto nám přišlo bezpečnější, aby celý kontext neznaly. Říkali jsme si, že když zněj vytrhneme jen jednotlivé střípky, tak jim neublíží.

Podílela jste se ina divadelním představení Snowflakes uváděném vprostoru Jatka78, které pro děti mělo být jakýmsi ventilem nahromaděných emocí. Posloužilo vám jako terapie?

Ano, vprvní části přípravných workshopů jsme se zaměřovali na to, aby se děti nebály emoce projevit, včetně těch méně příjemných. Aby se nebály ukázat ani zranitelnost nebo pláč. Což vlastně odpovídá první fázi terapie, kdy se člověk potřebuje vybrečet avykřičet. Nesmí se vtom ale zaseknout, musí se pak umět taky sebrat ajít dál. Představení Snowflakes je tedy právě tím druhým krokem, kdy už se do tíživých emocí nenoříte, naopak opět sebevědomě vstanete anecháte je za sebou.

Amerikánka je bojovnice, holka, která se nenechá semlít ani děcákem, ani pasťákem apořád věří, že na ni někde za mořem čeká táta. Máte vsobě její vzdor taky, byť se vaše životní zkušenosti liší?

Strašně se mi nechce říct, že ano. Už slovo vzdor je mi totiž hrozně nesympatické. Nechci něco dělat jen ze vzdoru, zpotřeby se vyhranit. Nějakou sílu, díky které dokážu zvládat itěžké věci, vsobě ale určitě mám.

Viktor Tauš říká, že je vzdor spojený sdospíváním, kdežto kdospělosti patří smíření. Což je ostatně vidět ive filmu, když si porovnáte Amerikánku vrůzných životních obdobích.

Hezky otom píše můj oblíbený františkánský kazatel Richard Rohr vknize Pád vzhůru aneb Spiritualita pro obě poloviny života, kterou jsem Viktorovi kdysi darovala. První polovina života je podle Rohra spojená sbudováním ega. Upozorňuje, že vytvořit zdravé ego je velmi podstatné, protože jen pak se člověk může dostat do bodu, kdy ho začne pomalu opouštět. Je tedy zcela přirozené, když se vmladším věku snažíme vybojovat svoje místo azakřičet do světa, že jsme tady. IAmerikánka svoje ego ale nakonec opustí avykročí do skutečné dospělosti, kdy už nepotřebujete snikým zápasit ani nikomu nic dokazovat. Můžete už jen existovat abýt vpohodě stím, že svět sice nevypadá, jak jste si představovali, ale je skutečný.

Amerikánka vychází ze životního osudu Zdeny Vrbové, kterou režisér Viktor Tauš poznal vdobě, kdy oba žili na ulici. Měla jste před natáčením příležitost sní mluvit?

Ano. Ve filmu jsme se ale jejím příběhem jen inspirovali, nepokoušela jsem se tedy hrát přímo Zdenu. Naše setkání pro mě bylo důležité tím, že jsem mohla vnímat její esenci anechat ji na sebe působit. Zdena dnes pracuje vdomě sociálních služeb, stará se oseniory aje to podle mě vnejlepším slova smyslu obyčejná žena.

Dospívající Amerikánku ve filmu ztvárnila vaše neteř Julie Šoucová, která ale, pokud se nepletu, taky není vystudovaná herečka. Jak se kroli dostala?

Dostala se kní jako slepý khouslím. SJulčou máme moc hezký vztah, ai když žije statínkem na Slovensku, vídaly jsme se každý rok oletních prázdninách. Jednou jsme na sebe zase měly vyhrazený týden vBeskydech atentokrát za námi přijela iLucka Žáčková. Tehdy už se hledala mladší Amerikánka, akdyž Lucka Julču viděla, okamžitě řekla, že to je ona. Já jsem byla nejdřív proti, trvala jsem na tom, že zJulči herečka nebude. Nakonec jsem se ale přece jenom nechala přesvědčit adala jsem Viktorovi její fotky. Viktor si ji pozval na kamerové zkoušky apak se ji rozhodl obsadit. Myslím, že měl jasno, hned když ji uviděl.

Společně sneteří navíc hrajete ive druhém zmiňovaném filmu Rok vdovy. Tam jste dokonce ztvárnily matku sdcerou. Jsou rodinná pouta při přípravě na role spíš výhodou, nebo nevýhodou?

Záleží, jaké máte vztahy. My jsme ksobě sJulií velmi otevřené aupřímné, takže to vidím spíš jako výhodu. Ikdyž mezi námi vznikne nějaké napětí nebo se jedna znás cítí nekomfortně, dokážeme spolu ovšem komunikovat. Při workshopech Amerikánky jsem se navíc ocitla vroli Juliiny koučky apak jsem jí ipomáhala spřípravou na přijímačky na DAMU. Když jsme přitom začínaly sRokem vdovy, musela jsem tohle všechno škrtnout, přestat být Julčinou mentorkou abrát ji jako kolegyni. Sledovala jsem, jak mezitím herecky vyrostla, jak na roli sama pracuje adělalo mi to ohromnou radost.

Rok vdovy je inspirovaný deníky Zuzany Pokorné, která vtýdeníku Respekt před lety popisovala, co zažívala, když jí po čtyřicítce nečekaně zemřel manžel. Sní jste se před natáčením taky setkala?

Ano ataky na mě působila jako obyčejná žena, která bojovala ajistě stále bojuje sřadou těžkostí, apřesto svůj život přijímá. Přijde mi nesmírně pravdivá. Musíte chápat, že slovo obyčejnost beru jako zlaté rouno, poklad. Je pro mě skutečně tím nejdůležitějším, co už se tolik nevidí.

Režisérka Veronika Lišková si námět vybrala iproto, že se sama vyrovnávala se smrtí otce, atéma ztráty blízkých bylo osobní také pro vás. Vdospívání jste přišla orodiče astarší sestru. Přispěla kvaší spolupráci právě tahle sdílená zkušenost?

Ano, azajímavé je, že zkušenost sodchodem blízkých měli snad všichni, kteří se na filmu podíleli. Nejdřív jsme onašich ztrátách začaly mluvit sVerunkou, pak se knám přidal kameraman Dušan Husár anakonec jsme téma smrti otevřeli is kostyméry, maskéry nebo produkčními. Jako bychom ho sRokem vdovy odšpuntovali. Ukazuje se to ina instagramu, kde jsme kfilmu rozjeli skromnou kampaň alidé nám tam píšou, co prožívali oni, když oněkoho přišli. Ikdyž se západní společnost tématu smrti obecně spíš vyhýbá, zdá se, že nejsme jediní, kdo oněm potřebuje mluvit. Když lidé dostanou prostor se svěřit, úlevně ho využijí. Pocit, že vtom nejste sami, může být léčivý.

Čím si vysvětlujete, že je smrt stále tak tabuizovaným tématem?

Sama nevím. Vytěsňování smrti ale podle mě vede knesvobodě abrání nám přijímat realitu. Když lidé mají zněčeho strach, jsou potom lépe ovladatelní.

Napadá mě, jestli západní společnost nezačala lidskou konečnost vytěsňovat stím, jak se postupně odklonila od spirituality. Když člověku chybí vidina posmrtného života, může se smrt najednou stát děsivější.

Souhlasím, jen oduchovních tématech nerada mluvím veřejně. Mám totiž pocit, že onich teď mluví každý druhý aje těžké rozlišit, zjaké pozice knim přistupuje. Nerada bych se stavěla do role, která mi nenáleží.

Nechcete působit jako samozvaný guru…

Přesně. Nerada bych budila dojem, že jsem na něco zásadního přišla ateď ostatním rozdávám moudra. Pak ale vrozhovorech na téma smrti dojde ajá musím dost kličkovat, abych se spiritualitě vyhnula. Když totiž téma smrti do svého života jednou pustíte azačnete lidskou konečnost přijímat, otevře se vám paradoxně pole pro věčnost. Zaobírat se smrtí pro mě tedy nevyhnutelně souvisí shledáním nějaké vyšší pravdy.

Hlavní hrdinka filmu je nejdřív všoku, pak se vsobě smutek snaží dusit aaž později mu dá volný průchod, aby nakonec mohlo nastat smíření. Prošla jste si různými fázemi– od popření až po přijetí– ivy sama?

Myslím, že ano. Podobně jako hlavní hrdinka jsem usmrti svých blízkých nebyla apořád si pamatuju, jak mi zavolali, že moje sestra zemřela při autonehodě. Moje reakce vtelefonu tehdy byla ukázkovým popíráním: „Kdo? Jaká Jana? Já žádnou Janu neznám.“ Mozek mi úplně zkratoval asnažil se mě přesvědčit, že se nic neděje, aby mě bránil před bolestí. Stejně tak jsem si prošla fází naštvání, kdy jsem spílala Bohu, jak mi to mohl udělat.

Přijetí ztráty opravdu vyžaduje, aby člověk všechno vyplakal, aniž by smrt vyčítal druhým lidem, někomu nad námi nebo sobě. Ipodvědomé sebeobviňování totiž bývá časté. Až když si prožijete smutek včisté podobě, můžete být znovu svobodní. Což neznamená, že by smutek zmizel. Pořád svámi zůstává, ale už vás nerozrušuje. Utrpení kživotu chtě nechtě patří.

Jaké pro vás bylo, když jste si během natáčení musela všechny fáze truchlení připomenout?

Do projektu jsem vstupovala vdobě, kdy už jsem vsobě téma měla zpracované anebyla jsem rozdrásaná. Hlavní hrdinka navíc emoce naplno neprojevuje adrží je vsobě. Veronika její pocity vyjadřuje spíš prostřednictvím obrazů– ať už to je déšť nebo znovu slepená rozbitá konvička. Zároveň jsme pracovali sjistou obnažeností azranitelností, ve které se pozůstalí ocitají. Člověk je najednou tak trochu nahý– obrazně ave filmu idoslova. Těžké pro mě naopak bylo, když jsem Rok vdovy poprvé viděla. Vtu chvíli jsem si svou tehdejší křehkost abolest znovu zprostředkovala avíckrát už si to nedám.

Po dvou psychicky náročných rolích jste si letos vlétě odpočinula při natáčení seriálu Limity růstu režiséra Petra Zelenky, ve kterém prý hrajete nepříliš bystrou novinářku. Mohla jste si tak rozhovory vmédiích vyzkoušet iz opačné strany.

Postava Pavly, kterou vseriálu hraju, se snad za novinářku ani nedá považovat. (smích) Sice by jí ráda byla, ale je spíš bulvární apak se zní stane tisková mluvčí. Úplně jsem se vté roli urvala ze řetězu, evidentně jsem se potřebovala vyblbnout. SAlešem Hámou aVeronikou Khek Kubařovou, kteří mají hlavní role, jsme se při natáčení strašně nasmáli. Pořád jsme si říkali, že tohle už je moc, to nám neprojde. Petr Zelenka nám tam ale všechno nechal, takže se trochu bojím výsledku. (smích) Azároveň se těším.

O čem seriál bude?

Limity růstu mají, jak název napovídá, ekologickou linku ajsou velmi nekorektní. Petr se ve scénáři dotýká velmi křehkých společenských témat, ale zároveň podle mě střílí do všech řad.

Takže nešetří ani ekologické aktivisty, ani popírače klimatických změn.

Přesně tak. Ze všech si dělá trochu cynickou legraci aukazuje, že ekologická témata nejsou tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. Česká televize by měla seriál začít vysílat vlednu příštího roku asama jsem zvědavá, co nám na něj diváci řeknou. Věřím, že se budou velmi bavit.