Pavla Beretová o Roku vdovy: Smutek, síla a nový začátek (2024)

Filmy

Když se čtyřicetiletá překladatelka Petra zminuty na minutu stane vdovou, celý její život se obrátí naruby, zároveň ale musí zůstat stát nohama na zemi. Zármutek totiž není jedinou výzvou, jíž musí čelit: zůstává sama na dospívající dceru, manipulativní příbuzné ikomplikovanou byrokratickou mašinérii, která na osobní trápení truchlící ženy nebere ohledy. Snímek Rok vdovy jako svůj hraný debut natočila dokumentaristka Veronika Lišková podle scénáře Eugena Lišky, který vznikl na motivy deníků Zuzany Pokorné. Hlavní roli ve filmu, který do českých kin vstoupil 10. října 2024, ztvárnila herečka Pavla Beretová. Vrozhovoru pro Vogue CS mluví ovýznamu truchlení, hledání síly překonat těžkosti ajít dál, ale také ovlastní zkušenosti se smrtí blízkých.

Rok vdovy mě okamžitě zaujal svou civilností. Umím si představit, že řada filmařů by se snažila z tématu vytěžit větší senzaci, váš film ale působí hodně autenticky.

Jsem ráda, že to tak působí. Je to směr, pro který jsme rozhodli záměrně, proto je film utažený, ico se týče hereckého projevu. Chtěli jsme ukázat, co se vtakové situaci odehrává uvnitř člověka, místo abychom budovali napětí prostřednictvím vnějšího dramatu. Pak by totiž bylo hrozně snadné sklouznout kumělosti apatosu, čemuž jsme se rozhodně chtěli vyhnout. Zároveň si ale myslím, že to filmu bude vytýkáno: už vněkterých prvních ohlasech zaznělo, že se vněm vlastně nic zásadního nestane. Myslím ale, že právě lyričnost, sníž Veronika Lišková vypráví oemocích, umožňuje divákům napojit se na Petřin vnitřní svět. Jsem ráda, že jsme zvolili tuto cestu, ale chápu, že pokud se tomu někdo neotevře, může se mu zdát, že se ve filmu nic neděje. Otevřenost je potřeba, jedině tak může film vyprávět oopravdové hloubce.

V jiném rozhovoru jste se svěřila, že poté, co jste v rychlém sledu ztratila tři blízké lidi, jste měla potřebu podívat se smrti do očí, a tak jste začala chodit pomáhat do hospicu. V čem vám to nejvíc ulevilo?

Smrt vsobě nese symbol strachu, je to něco, čeho se obáváme. Asamotné slovo hospic je na tom podobně. Já jsem se tehdy seznámila sMarií Svatošovou, která je unás hlavní iniciátorkou hospicového hnutí. Když jsme se poprvé domluvily, že se společně pojedeme podívat do hospicu vLitoměřicích, vzpomínám si, že jsem se toho hodně obávala, noc předtím jsem nespala. Nepouštěla mě myšlenka, že jedu do zámku hrůzy, na místo, kde je smrt přítomná. Ale, jak se mi ostatně stává iv jiných životních tématech, když se člověk něčeho bojí, ale rozhodne se tomu čelit, strach zmizí. Jakmile jsem do hospicu přijela, ocitla jsem se na krásném místě. Setkala jsem se smístními pracovníky, ato opravdu nebyli žádní obyvatelé strašidelného zámku, ale neskutečně milí avstřícní lidé. Zaujalo mě, že ti, kdo jsou se smrtí vkontaktu každý den, nejsou smutní ani vdepresi, ale naopak znich svítí život. Měla jsem možnost mluvit také sklienty hospicu, ito byly pěkné, velmi lidské rozhovory. Pomohlo mi to si uvědomit, že všichni potřebujeme pozornost, aby se onás někdo zajímal. Protože se jako společnost smrti tolik obáváme, vyhýbáme se nejen hovorům oní, ale také lidem, kterých se přímo týká. Bylo pro mě ozdravné mluvit slidmi, kteří vědí, co je čeká, ajsou vyrovnáni, anebo procházejí procesem vyrovnávání se. Vzpomínám si na jednu úžasnou paní, která si se mnou hned po příchodu chtěla povídat. Už ve dveřích na mě volala: „Pojďte sem, honem, já vám musím všechno říct, musím to stihnout!“ Apak mi vyprávěla omanželovi, jak ho měla ráda, odcerách… Bylo to krásné vlidské obyčejnosti.

Proč je podle vás smrt ve společnosti tak křehké téma? Proč se tak bojíme o ní mluvit, myslet na ni?

Nevím, kde aproč se to přesně stalo, ale je to tak. Bojíme se smrti, nechceme si ji připouštět, ale myslím, že když se člověk začne zabývat vlastní konečností, otevírá se mu prostor zamýšlet se nad tématy věčnými, což funguje jako nějaká cesta kvlastní spiritualitě, ato je skvělé. Iproto se velká světová náboženství smrtí zabývají, vjejich učení smrt hraje významnou roli. Vobdobí, kdy jsem oní začala hlouběji přemýšlet já, jsem narazila na dokumentární sérii Brána smrti od Viliama Poltikoviče. To pro mě bylo hodně cenné, protože Poltikovič ukazuje, jak ke smrti přistupují různé světové kultury. Pomohlo mi vidět, že to jde ijinak než přes oplakávání asmutek, zároveň si ale myslím, že tato tradice, která se vyznává mimo jiné iu nás vČesku, je vpořádku, pokud se bere vážně. Odchod blízkých je traumatická zkušenost, která se musí vyléčit. Aneznám lepší způsob, jak ze sebe bolest dostat, než ji vyplakat, vykřičet.

Co by nám jako společnosti mohlo pomoct naučit se ke smrti přistupovat jinak?

Na Rok vdovy navazuje osvětová kampaň #vaspribehnekonci, jejímž cílem je otevřít téma truchlení jak na úrovni širší společenské debaty, tak na úrovni prostoru pro individuální reflexi. Skrze besedy po projekcích filmu, doplněné odborníky zřad paliativních apsychosociálních pracovníků, terapeutů iduchovních, chceme divákům poskytnout informace otom, kde mohou vpřípadě potřeby hledat podporu apomoc, anabídnout jim prostor pro sdílení jejich příběhů, úvah aotázek. Vedle toho jsme ve spolupráci sorganizací Cesta domů vytvořili rozcestník praktických informací kpéči onevyléčitelně nemocné aumírající, ale ipro období po ztrátě blízkého člověka. Kdispozici bude brzy na webových stránkách filmu, kde postupně přibydou irozhovory sinspirativními osobnostmi věnované jejich zkušenostem sprožíváním smrti blízkého člověka. Plánujeme ispeciální debaty po projekcích pro studenty středních škol amáme partnery ve více než deseti paliativních, hospicových aporadenských organizacích, jejichž zaměstnanci se budou účastnit besed po projekcích.

Když vám zemřela maminka, bylo vám sedmnáct let, byla jste tedy zhruba stejně stará jako Petřina filmová dcera Dominika. Jak jste natáčení prožívaly s její hereckou představitelkou Julií Šoucovou? Mluvily jste spolu o vašich zkušenostech?

Mluvily jsme otom hodně. SJulií spolu obecně hodně mluvíme ověcech, tady jsme se jen zaměřily na konkrétní téma aměly možnost jít do hloubky. Myslím, že to pro nás obě bylo hodně očistné: vypovídaly jsme se třeba iz věcí, okterých jsme si myslely, že už onich není potřeba mluvit. Julie měla strach, aby Dominika na diváky nepůsobila protivně, já ji ale ujišťovala, že daná poloha je naopak skvělým ukazatelem, že truchlení může mít různé podoby. Dominika se ocitá vtěžké situaci: přišla ootce, matka se sesypala, atak se tím pevným bodem vrodině musí stát ona. Nemá možnost složit se apořádně ze sebe dostat žal, což se velmi často posléze přetavuje do sebedestruktivních sklonů.

Vnímáte Petru jako sesypanou? Já ji naopak vidím jako ženu, která by se zhroutit potřebovala, jenže nemůže, protože kolem smrti svého manžela musí řešit spoustu věcí.

To určitě, ale zároveň je hodně emocionálně obnažená, atím pádem velmi křehká, rozechvělá. To jsem na ní chtěla zvýraznit —chtěla jsem, aby bylo vidět, že sice jde dál, ale zároveň je trochu jako věchýtek ve větru. Úřady ji ignorují aona neumí jít, bouchnout do stolu azařvat na ně, že potřebuje pomoc. Vtom kontextu je pak tím, kdo drží adělá, co je potřeba, spíše Dominika.

Říkám si, že právě díky tomu „držáctví“ osloví film hodně divaček, i když třeba přímo neztratily manžela, protože u žen je to taková ta typická vlastnost.

Snímek se jmenuje Rok vdovy aje anoncován jako film osmrti. Ale pro mě je to film nejen osmrti. Je ourčitém procesu, kterým člověk musí projít po jakémkoliv bolestném zážitku, aby se pak dokázal posunout dál, přijmout nové skutečnosti ahlavně sám sebe. Důležitým motivem v Roce vdovy je pocit ženy, že je na všechno sama, amyslím, že iprostřednictvím toho může oslovit také diváky, kteří zrovna neprožívají přímo ztrátu blízké osoby. Dlouho jsem si myslela, že by to nemusel být vyloženě ženský film, protože mám ráda, když jsou sdělení všeobecně platná, ale nakonec jím asi je. My ženy tohle vsobě zkrátka máme, jak říkáte, drtivá většina mých kamarádek, včetně mě samotné, by se někdy potřebovalo prostě složit. Zároveň vsobě ale máme sílu, která nás žene dál, ipevnost, která nám pomáhá věci řešit apřekonávat.

A jak se vám pracovalo s režisérkou Veronikou Liškovou? Cítila jste nějaká pozitiva v tom, že film zpracovávající taková témata točí žena?

Setkala jsem se sřadou žen-režisérek, které ale fungovaly vmužské energii. UVeroniky je pro mě fascinující, že ze své ženské energie naopak vůbec nevychází aumí sní pracovat. Je pevná, umí se rozhodovat aříct, co chce, má vše, co by režisér měl mít, ale kprosazování své vůle nepoužívá mužské taktiky. Díky tomu si uchovává prostor pro emocionalitu aintuitivnost, ato pro mě bylo strašně příjemné, cítila jsem se tak dobře. Miluju samozřejmě imužské režiséry, ale myslím si, že právě tento přístup je nyní potřeba apro mě je to třeba směr, kterým se chci vbudoucnu vydávat. Fandím všem ženám, které se nebojí ve své ženské energii zůstávat.

Kromě Roku vdovy jste letos k vidění také ve filmu Amerikánka. I ten má silnou ženskou hrdinku, ale režíroval ho muž, Viktor Tauš. Když se o tom teď bavíme, můžete ty zkušenosti porovnat?

Jedna polská dramaturgyně Viktorovi řekla, že Amerikánka je vyloženě feministický film vypovídající oženské duši zrozené vsocialismu. Určitě je to také velmi ženský film, vněm se ale vše točí kolem absence otce. Azároveň žádná mužská postava, která se vpříběhu objeví, nepřináší úplně dobrou výpověď omužství jako takovém. Ty dva snímky něco spojuje: pro mě je to především výpověď odůležitém tématu, okterém se ve společnosti málo mluví, přitom jsou ale naprosto rozdílné. Amyslím, že je to právě tím, že vznikaly vodlišných energiích; projevuje se to vtom, na co kladou důraz, nebo třeba vjejich vizualitě. Zároveň si ale nemyslím, že Viktorova energie je úplně striktně mužská, on je hodně srozuměn se svou vnitřní ženou —a jako jeden zmála mužů se jí nebojí.

O Amerikánce se hodně mluví jako o zásadní filmové události. Čím ten projekt nejvíc zaujal vás?

Pro mě bylo důležité, že se Amerikánka věnuje dětem vyrůstajícím vústavní péči, byla bych ráda, abychom se oně jako společnost více starali azajímali. Zároveň se ale ptá na otázku, kde se vnás rodí síla zvládnout těžké věci, jak je můžeme zvládnout, apřitom ztoho na konci vyjít jako dobří lidé. Asi to mě nejvíc zaujalo: všichni vsobě ukrýváme tu malou holku, kterou Viktor nazval Amerikánka, aona nám dává sílu jít pořád dál. Takže vlastně iPetra z Roku vdovy má vsobě Amerikánku. Obecně mě těší, že ani jeden ztěch filmových projektů nekončí premiérou ai po ní oba dál pomáhají otevírat celospolečenskou debatu. S Amerikánkou se snažíme přispět kdiskuzi oústavní péči, s Rokem vdovy zase spolu sVeronikou budeme jezdit po besedách, kde budeme spozůstalými mluvit osmrti. Ozývají se nám také zrůzných hospiců, že by film rádi promítli. Mám ztoho radost apovažuji to za velké štěstí: sViktorem jsme hodně mluvili otom, co je úkolem umělce, adošli kzávěru, že ikdyž je jím hlavně samo umění, má také určitou společenskou odpovědnost. Akdyž natočí film odůležitém tématu, měl by využít mediálního prostoru, jehož se mu dostane, apomoci dané téma posunout dál.

Pavla Beretová je česká herečka. Pochází zOstravy, kde se už vdětství objevila vněkolika pohádkách tamního studia ČT. Studovala herectví na DAMU. Od roku 2008je členkou Činohry Národního divadla. Filmoví diváci ji mohli vidět například vTeorii tygra, Atlase ptáků nebo ve snímku Okresní přebor –Poslední zápas Pepika Hnátka. Na televizních obrazovkách zaujala vkomediálním seriálu Petra Zelenky Dabing Street nebo ve druhé řadě detektivky Stíny vmlze.